Moje postihnutie mi neverila ani vlastná mama, deti sa mi smiali. Prejdite si príbehy nepočujúcich

Zkuste si někdy dát špunty do uší a vyjít do ulic či na úřady, radí lidé neslyšící, ohluchlí či nedoslýchaví. Ale raději nevycházejte bez doprovodu, do minuty by vás mohlo přejet auto, dodávají. Projděte si příběhy a zkušenosti lidí s neviditelným handicapem, které nasbírala novinářka Veronika Cézová, autorka projektu #JsemJednoUcho. Vytvořila tak platformu, která spojuje dohromady slyšící s neslyšícími a nedoslýchavými. Projekt je součástí letošních oslav 150. výročí Pražského spolku neslyšících, který je pobočným spolkem Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR.

1

„Ty hluchoune!“, smály se mi děti

2

Že je Dagmar Radilová (na snímku) nedoslýchavá, zjistila její paní učitelka na základní škole v Řevnicích u Prahy. „Když jsem šla do první třídy, byla jsem na svůj věk dost velká, proto mě posadili dozadu. Tam jsem ale logicky dělala všechno, co jsem neměla. A neslyšela jsem tudíž pokyny paní učitelky. Přesadila mě tedy dopředu. Tam se ale přišlo na to, že je jedno, jestli sedím vzadu, nebo vepředu. Neslyšela jsem paní učitelku ani v první lavici.“ Sedmasedmdesátiletá Dáša si jako dnes vybavuje tu chvíli, kdy ji paní učitelka přivedla na chodbu, kde stála její maminka, a prohlásila: „Vaše holčička špatně slyší.“ „Máma pochopitelně začala hned brečet. A přitom moje babička ji na to upozorňovala od mých tří let! Máma tomu ale nevěnovala pozornost, vykašlala se na to.“ Sluchové testy se tenkrát ještě nedělaly, Dagmar tedy nezbývalo nic jiného než se smířit s tím, že špatně slyší, a dochodit základní školu se slyšícími. „Přinášelo mi to ale spoustu problémů, protože se mi děti posmívaly, že jsem hluchoun. Určitě znáte, jak děti umí být kruté… Chodila jsem domů, celou cestu jsem brečela… Učitelka s tím ale nic nedělala, tak jsem to musela vydržet až do devítky.“

Máma mi nevěřila. Prostě slyšíš, a hotovo!

3

Všechno začalo v porodnici. Během velmi těžkého porodu lékaři rozhodli, že Marie přijde na svět kleštěmi. „No a asi mi něco skřípli, protože neslyším na levé ucho. Nemám tam ani malé zbytky sluchu, nic. Jako dítě jsem jinak nikdy neměla nemocné uši, žádné záněty středního ucha… Nikdo mi tedy dlouho nevěřil, že neslyším. Protože když jsem se s někým bavila, nebylo na mně vůbec nic vidět,“ vypráví Marie Fišerová (na snímku). Už jako dítě si uvědomovala, že na jedno ucho neslyší. „Vyrůstala jsem na Vysočině, jednou za rok k nám do školy přišel doktor, neřešilo se to. Ale já jsem to věděla. Měla jsem však dost autoritativní mámu, která mi nevěřila. Dokonce mi řekla, že si vymýšlím.“ V sedmnácti letech, když jezdila do Jindřichova Hradce na obchodní akademii, sebrala odvahu a zašla k lékaři. „Ten mi potvrdil, že neslyším na levé ucho.“ A reakce mámy? „Ani když jsem to měla potvrzené od doktora, máma to neřešila. Pro ni jsem slyšela a hotovo.“

Když jsem nereagovala, přilétla někdy facka

4

Když se Šárka Prokopiusová (na snímku) dostala poprvé k ušaři, měla už jen zbytky sluchu. Kvůli jejímu handicapu jí v dětství přilétla několikrát i facka. „Seděla jsem třeba v obýváku. A najednou mi přilítla facka. Z ničeho nic. Až později jsem zjistila, že mě mamka volala několikrát k obědu a já jsem nereagovala. Prostě jsem ji neslyšela. Ale to mamka, která je od rány, samozřejmě netušila,“ směje se už dnes Šárka Prokopiusová, prezidentka Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR.

Rodiče se znakovat nenaučili, tak jsem jen mlčky seděl

5

Maminka s tatínkem se nikdy znakovat nenaučili. Mluvili na Vláďu, ten se snažil odezírat. „Kolikrát jsem jim říkal, že je nějaké znaky naučím. Ale oba tvrdě pracovali na poli, neměli čas. A bratr má takové tvrdé, nešikovné ruce, tak se to také nenaučil.“ Nakonec si zvykl. „Když mi řekli, ať jdu s nimi na pole, šel jsem. Pomáhal jsem mamince uklízet, myl jsem nádobí, v červenci a v srpnu jsem místo prázdnin dělal na poli… Bylo málo peněz a spousta práce… Nebyl čas na to, aby se rodina přizpůsobila mně. Musel jsem se já přizpůsobit jim,“ líčí Vladimír. Začátky byly těžké. Rodiče s bratrem o něčem mluvili, smáli se, on seděl s rukama v klíně a nerozuměl jim. „Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem se s tím smířil.“

Úřední dopisy mi nahánějí panickou hrůzu

6

Lidé se sluchovým handicapem mají rovněž potíže se správným porozuměním psanému textu. Tlumočníky proto leckdy potřebují i na úřední dopisy. Vladimírovi (na snímku) nahánějí panickou hrůzu. „S každým dopisem z úřadu hned běžím za tlumočníky. Nerozumím totiž moc českým větám, které jsou složitější. A tím, že tomu nerozumím, nevím, co se po mně chce, stresuje mě to… Když mi takový dopis přijde, mám strach, co se děje, mám z toho velmi nepříjemný pocit. Když mi to pak tlumočník přeloží, spadne mi kámen ze srdce.“ To samé platí i pro SMS. Je to nabídka? Upomínka? Reklama? Vláďa neriskuje a obrací se rovnou na tlumočníky. A telefonáty? „Neznámá čísla neberu. Vymazávám je. Pro mě je v komunikaci hodně důležité dotyčného člověka vidět, jinak mu nevěřím.“

Tinnitus: Je lepší slyšet ticho než nepříjemný zvuk

7

Říkáte si, že být ponořen do beznadějného a izolujícího ticha musí být šílené? Ano, ale existuje ještě šílenější varianta – že vás ohlušuje neustálý pískot, šelest, zvonění či hučení v uších. Vzniká po ušních zánětech, prožitím akustického traumatu či po úrazu v oblasti hlavy nebo krku. „Jistě že je lepší slyšet ticho než všudypřítomný nepříjemný zvuk. Tinnitus se totiž nedá vždy vypnout či zcela odstranit, jedná se o subjektivně slyšené zvuky. Slyší je jen postižený člověk, neexistuje pro ně vnější důvod,“ popisuje Jana Felgerová (na snímku), zástupkyně ředitele Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR, jež tinnitem trpí. Podle ní je částečným řešením tento zvuk něčím přehlušit, jiná pacientka zase doporučuje odvést si od tohoto „šíleného“ a zmáhajícího zvuku myšlenky.

Vozík, bílá hůlka? Pomáháme jako diví. Ale neslyšící?

8

Novinářka Veronika Cézová, jež spolupracuje se Svazem neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR a dělá pro ně projekt #JsemJednoUcho, si zkusila během jediného dne, jaké je to, být na vozíku, nevidomá a neslyšící. Jednoznačně nejhorší zkušenosti měla jako neslyšící. „Být neslyšící (nedoslýchavý či ohluchlý) je neviditelný handicap. A co většinová společnost nevidí, to ji netrápí (a také neví, jak na to reagovat). Začalo to na Vyšehradě v organizaci Asistence, kde jsem si sedla na dvě hodiny na vozík a asistent se mnou jezdil po Praze. Všichni nám uhýbali, když jsme potřebovali vyjet do schodů na železničním mostu pod Vyšehradem, každý cyklista i chodec hned podal pomocnou ruku. Pak jsem dvě hodiny byla ‚nevidomá‘, s ředitelem organizace Okamžik jsem chodila po Pankráci, byla jsem s bílou holí na obědě, vybírala jsem si v obchodě tričko, prodavačky se mohly přetrhnout, všechno mi vysvětlovaly, jakou barvu má tričko, všichni kolem mě byli ochotní a věděli, jak mi pomoct. Den jsem končila dvě hodiny jako neslyšící. A přišel šok.“

Nemáte informace, nic vás nevaruje

9

Až se špunty v uších člověk zjistí, co vše nemůže neslyšící vnímat a o čem všem jsme díky uším informováni. Když si to zkusila Veronika Cézová, na ulici ji doprovázel skutečný neslyšící. Hned během prvních pěti minut ji málem srazilo auto, pak nastoupila do špatné tramvaje, ačkoliv vidí dobře, a nevěděla, kdy z ní vystoupit. „Jak jsme přecházeli tu jednu jedinou ulici, která vede k tramvaji, jak jsem najednou byla ‚neslyšící‘ a nerozptylovaly mě žádné zvuky, vůbec mě nenapadlo se kouknout na semafor, ani jestli nejede auto. No a ono jelo. Kdyby mě Kuba v poslední chvíli nechytil za rukáv halenky, jsem pod autem.“ „Pro slyšícího člověka je sluch naprosto zásadní. I sebemenší zvuk vnímáme a upozorní nás na nebezpečí. Ale jako ‚neslyšící‘ můj mozek při náhlém výpadku jednoho smyslu jako by přestal fungovat,“ líčí Veronika. „Následovala další věc – automaticky jsem nastoupila do tramvaje, jak mě najednou nerozptylovaly další zvuky, vůbec mě nenapadlo se podívat, jaká že tramvaj to jede. A samozřejmě zafungoval zákon schválnosti a místo na Václavák jsme jeli na náměstí Republiky. Neslyšící Kuba mi potvrdil, že to se jim stává často – musejí si přesně plánovat trasy, nemůžou se spoléhat na hlášení tramvaje. Musí tak být stále ve střehu, jestli už je daná zastávka, a musí ji stále vyhlížet z okénka…“

A úřednice na mě mluvila a mluvila…

10

Další trable neslyšících si Veronika Cézová vyzkoušela na úřadě, kam si šla, se špunty v uších, vyzvednout Lítačku. „Hned jsem si jako první věc sáhla na ucho a úřednici jsem naznačila, že jsem neslyšící. A ona na mě jen otráveně koukala a říkala něco ve smyslu, co si přeji. Ukazovala jsem jí, že neslyším, a ona pořád mluvila, mluvila… Po nějaké době jsem raději vytáhla mobil a napsala jsem do esemesky, že si jdu pro hotový průkaz. Zatvářila se otráveně a odešla do jiné místnosti. ‚Tady to podepište,‘ říká. To jsem díky odezírání pochytila. Zeptala jsem se jí, jak se vlastně tato nová Lítačka nabíjí. Napsala jsem jí to zase do mobilu a ona spustila, mluvila, mluvila, mluvila… Přestože věděla, že ji neslyším. Neprojevila ani trochu snahy. Tak jsem jí vnutila papír a tužku. Otočila oči v sloup, ale nakonec mi to popsala. Co je ale nutné si uvědomit – pro neslyšící není mateřský jazyk čeština, mnoho neslyšících má tedy problémy porozumět psanému slovu. Proto kdybych byla opravdu neslyšící, možná bych jejím pokynům neporozuměla.“

Být nedoslýchavý je mnohdy horší než být neslyšící

11

Chování nedoslýchavého bývá zvláštní, protože podobně jako neslyšící nereaguje „obvykle“. Ale jak upozorňuje prezidentka Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR Šárka Prokopiusová, protože na rozdíl od neslyšícího neznakuje, okolí často nepozná, že jde o člověka, který špatně slyší, lidé ho často zařadí do kategorie mentálně postižených. „Dalším rozdílem je to, že komunita neslyšících je malá, úzká, většina lidí se zná, sdílí společný jazyk a kulturu a ve své podstatě dokáže svým členům nahradit přirozenou komunitu. Nedoslýchaví, kteří nepoužívají znakový jazyk, však v této komunitě nejsou a nemohou být, mají v ní stejný problém jako ve většinové společnosti – nedomluví se. Takže se často stává, že jsou nedoslýchaví mnohem více izolováni, nepatří ani do komunity slyšících, ani do komunity neslyšících,“ upozorňuje Prokopiusová.

Změnit by se měla hlavně arogance úředníků

12

Podle novinářky Veroniky Cézové by se měl změnit hlavně přístup institucí a arogance úředníků. Ti podle ní lidi s neviditelným handicapem absolutně neberou v potaz. „A přitom oni jsou jako my slyšící. Chodí do práce, mají děti, cestují. Chtějí být v kolektivu, chtějí se se slyšícími sdružovat, sdílet radosti. Jenže mnozí úředníci jim hází klacky pod nohy. Neslyšící se pak uzavřou do sebe a zanevřou na slyšící společnost,“ uzavírá Veronika Cézová.