Honičky na stromech, výzkumné výpravy do kanálů, sklepení a půd starých domů, ale i zábavy typu kdo vydrží déle ve vyřazené cisterně od fekálního vozu se zapáleným senem… Dětství 44letéhoAlexandra Zvonka bylo jedno velké dobrodružství. A dokázal si ho užít naplno. Navzdory sluchovému handicapu.
„Řečeno lékařskou terminologií ze záznamů z té doby jsem se narodil se středně těžkou oboustrannou percepční nedoslýchavostí,“ přibližuje Saša, kterému se sluch postupně zhoršoval celé dětství.
Výrazným zlomem však byla puberta. „Sluch se mi skokově rapidně zhoršil a de facto jsem ohluchl úplně. V současné době mám jen malé zbytky sluchu. Abyste si to představila konkrétněji – reaguji už jen na velmi silné zvukové podněty z bezprostřední blízkosti.“
Rodiče: v případě sestry šok, u Saši připraveni
Sašovi rodiče jsou oba slyšící. „Tatínek má sice problémy se sluchem na jednom uchu, ale je to následek zánětů středního ucha z dětství. Navíc byly lehčího charakteru. Až nyní – ve vyšším věku – dostal sluchadlo, používá ho však sporadicky.“
Jaká tedy byla reakce rodičů, když zjistili, že má Saša problémy se sluchem? „Vzhledem k tomu, že mám starší sestru, která má také sluchové postižení, byli na to už tak trochu připraveni. Sice věřili, že budu v pořádku, ale jak se ukázalo, postihlo to i mě. V případě sestry to však byl pro ně šok, který oba nesli dost těžce a museli se s tím vyrovnat.“
Na sluchovou vadu Sašovy sestry se přišlo poměrně pozdě, až kolem čtyř let ve školce. Sašova sestra si hrála a nereagovala na podněty. Například když ji paní učitelka volala k jídlu, hrála si dál…
„Rodiče začali se sestrou jezdit na foniatrii, kde je lékaři upozornili, že se bude sluch zhoršovat, což se potvrdilo. Stejný průběh byl i u mne. I když já jsem byl poměrně hyperaktivní dítě, takže se můj sluchový handicap ve školce moc neprojevoval,“ vysvětluje Saša, ale zároveň dodává, že měl zpočátku lehčí sluchovou vadu než sestra.
Speciální škola pro sluchově postižené? Ne!
Výuka znakového jazyka, logopedická péče, sluchová cvičení, vedení zážitkových obrázkových deníků… Nic takového, co je běžné dnes u dětí se sluchovým handicapem, Saša nezažil. Zato se mu rodiče věnovali na sto procent.
„Rodiče nebyli v kontaktu se speciálními pedagogy. Informace měli hlavně od foniatrů. A od nich také přišlo doporučení, abych chodil do speciální školy pro sluchově postižené, protože se v takové škole více naučím…“
Rodiče se tedy ve škole byli opravdu podívat. Prostředí však na ně nepůsobilo dobře. „Žádné hračky, všechno bylo takové studené, smutné… Navíc rodiče nechtěli, abych byl ubytovaný celý týden na internátu, odtržen od nich… Tím, že se v případě sestry ani o nějaké speciální škole nevědělo – a tudíž se to neřešilo – rozhodli rodiče i u mě, že také zkusím běžnou základní školu.“
Zpívat nemusel, skladatele se biflovat musel
Ve třídě seděl vepředu, aby lépe slyšel a mohl odezírat. Během diktátů z českého jazyka stála učitelka přímo před ním. Učitelé se Sašovi snažili přizpůsobit, žádné jiné specifické úlevy ale neměl.
„Jen jedinou. Nemusel jsem zpívat. Řekl bych, že to byla ovšem úleva hlavně pro všechny ostatní,“ směje se. Musel však samozřejmě znát slova písní, biflovat se musel i hudební skladatele či hudební nástroje.
Pohádky i encyklopedie
Když Saša mluví, má neuvěřitelnou slovní zásobu. „Doma jsme měli knihovnu, takže jsem byl celý rok zásobený knížkami. Na Vánoce pod stromečkem nikdy nesměly chybět verneovky. Během svátků jsem přečetl i dvě… A k tomu jsem s mamkou chodil celé dětství do knihovny.“
Četl všechno. Pohádky, encyklopedie, ale i cestopisy. Později k tomu přibyla beletrie domácích i světových autorů.
„Povinné čtenářské deníky v literatuře na základní škole, které nebyly spolužáky moc milované, mi naprosto nedělaly problémy… Zato televize… Ne, že bych se na ni nechtěl dívat, ale moc jsem nerozuměl, co v ní říkají. Titulky neexistovaly. Vím, že jsem něco slyšel, ale většinu věcí jsem si beztak musel domýšlet. I proto mě lákaly více knihy. Byly pro mě přístupnější.“
Klučičí lumpárny
V dětství nikdy nezaznamenal, že by mu kamarádi dávali najevo, že má nějaký handicap. „Dokonce jsme s Romanem – kamarádem, který měl amputovanou nohu, třeba v lezení po stromech patřili k těm nejšikovnějším. Dělal jsem zkrátka všechno, co ostatní. Kamarádi věděli, že se na můj sluch nedá stoprocentně spolehnout, ale nevybavuji si, že bych nějak trpěl. Byl jsem jako kluk dobrý v jiných věcech a všichni mě tak brali.“
Na Sašově čele je viditelná jizva. Pozůstatek z dětství. Z nějaké bitky? „Bitky byly, to jo. Ale tahle má jiný původ. Neuhnul jsem dost rychle před letící zavařovací sklenicí,“ směje se Saša.
Lesák, architekt, strojař…
V mateřské škole si vysnil, že by chtěl být potápěčem. „Živě si vybavuji ten obrázek. Potápěče jsem namaloval v takovém tom klasickém těžkém obleku, s kovovou helmou a zamřížovaným okýnkem. Byl jsem v té době fascinován knížkami a jistě mě ovlivnil i nějaký film o podvodním světě. V závěru základní školy už do toho ale vstoupilo pragmatické uvažování. Chtěl jsem být lesák, ale to kvůli sluchu nešlo. Pak mě lákal zahradník či strojař jako můj táta…“ Nakonec zvítězilo gymnázium pro sluchově postižené v Ječné v Praze 2.
Cesta do Střediska Teiresiás
Sašovou první profesí bylo učitelství na základní škole pro sluchově postižené v Brně. Práce to byla zajímavá, ale… „Často mi tam chyběla ta bezprostřední zpětná vazba, nebyl hned vidět dopad té práce. Zhruba před dvěma měsíci jsme měli ale sraz se všem žáky z mé třídy, kterou jsem na základní škole učil. Odjížděl jsem z něho s úžasným pocitem, že ti mladí neslyšící vedou úspěšný a spořádaný rodinný i pracovní život, že se umí smát a radovat, brát věci s nadhledem. Nejsem tak naivní, abych si myslel, že je to celé moje práce, ale věřím, že aspoň trošku jsem k tomu přispěl i já.“
Ze základní školy pak vedly Sašovy kroky na Masarykovu univerzitu do Střediska pro pomoc studentům se specifickými nároky, Teiresiás. Ze začátku se věnoval e-learningu, měl na starosti různé projekty, posléze se začal věnovat tělesné výchově a sportovním aktivitám se studenty se specifickými nároky, časem začal připravovat materiály a překlady ve znakovém jazyce.
Mezi neslyšícími se cítím komfortněji
Ve chvíli, kdy přestal slyšet, začal se vzdalovat světu slyšících. „Mezi neslyšícími – a celkově mezi lidmi se sluchovým postižením – se cítím komfortněji. Nemusím myslet na bariéry z hlediska komunikace, mezi lidmi se sluchovým handicapem je vše mnohem přirozenější.“
A to vše přes to, že Sašovým mateřským jazykem není znakový jazyk, ale čeština. „Mám ji rád, líbí se mi její krása, bohatost, hravost. Líbí se mi hrátky se slůvky a dvojsmyslnosti. Se slyšícími mluvím, vyjadřuji se mluvenou češtinou. A často se pak setkávám s překvapením slyšících: „Jé, vy umíte krásně mluvit! To je neuvěřitelné, vy jste zázrak!“
Pokud je prostor a čas, snaží se Saša slyšícím vysvětlovat, jaké jsou rozdíly mezi neslyšícími, nedoslýchavými a ohluchlými ve vztahu k češtině.
„Ti, kdo neslyší od narození a komunikují znakovým jazykem, mají s češtinou potíže – a to jak v mluvené, tak i v psané formě. Lidé je pak tendenčně pokládají za nevzdělané či hloupé. Ostatně i já jsem dříve v podobném bludu žil. A přiznávám, že někdy se to obrací i proti mně. Zatímco komunikovat s někým tváří v tvář je relativně snadné, jakmile se sejde více lidí, dotyční mají tendenci bagatelizovat mé potřeby, že potřebuji tlumočníka či přepisovatele. Nechápou, proč bych tam měl někoho mít, když se spolu přeci tak hezky domluvíme…“
Některým neslyšícím by prospěla sebereflexe
Už jedenáct let je Saša v kontaktu se studenty se specifickými potřebami. A především s těmi se sluchovým postižením.Jaké mají posléze uplatnění? „Jsem si vědom, že žiji v určité sociální bublině. Mám kolem sebe převážně vzdělané lidi, ty úspěšnější, rozumnější. Ty, kteří se uměli prosadit. Máme absolventy, kteří si našli práci ve svém oboru v podstatě hned, pak i takovém, kterým to trvalo déle. Ale jsou samozřejmě i tací, kteří třeba dělají práci, která neodpovídá jejich kvalifikaci. Ovšem ruku na srdce – mít nějaké vzdělání je jedna věc, mít určité profesní kompetence a osobnostní předpoklady je věc druhá.“
Saša si je vědom, že jsou neslyšící do značné míry na trhu práce znevýhodněni. A platí to nejen v Brně. Neslyšící nemají tak pestrou možnost volby profese, často naráží u zaměstnavatelů na různé předsudky.
„Setkal jsem se i s tím, že jsou neslyšící v práci i nějakým způsobem zneužíváni či využíváni. I to se však těžko posuzuje, člověk má někdy informace jen z jedné strany a ty nemusí být – a často nejsou – dostatečně objektivní. I neslyšící by se někdy měli zamyslet sami nad sebou. Je potřeba si klást otázky… Co skutečně mohu nabídnout? Nemám přehnaná očekávání? Opravdu jsem v právu? Někdy se totiž nemohu ubránit pocitu, že by neslyšícím prospělo to nastavení zrcadla, taková přiměřená sebereflexe. To ale platí o všem lidech.“
100. výročí
Jednou z aktivit, která teď Sašu zaměstnává nejvíce, je příprava červnové konference Vzdělávání, zaměstnávání a spolkový život neslyšících k příležitosti 100. výročí Brněnského spolku neslyšících a zároveň 100. výročí založení Masarykovy univerzity.
„Se Šárkou Prokopiusovou – prezidentkou Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR a shodou okolností ročníkovou kolegyní z gymnázia – jsme se minulý rok bavili o těchto výročích. A napadlo nás, že by nebylo od věci tato významná výročí propojit. Proto ze strany Svazu padla nabídka uspořádat společnou konferenci podobné té, která se uskutečnila minulý rok k příležitosti 150. výročí založení Pražského spolku neslyšících.“
V současné době Saša s kolegy chystají oslovit absolventy Masarykovy univerzity, kterých je více než 120, a odborníky na sluchovou problematiku. „Je před námi ještě spoustu práce, ale věřím, že bude mít konference minimálně tak pěkný ohlas jako měla ta pražská.“
Radost z pohybu. Kdekoli
Jeho práce je zároveň koníčkem. Protože pracuje mezi lidmi, je to právě sport, který mu během víkendů dobíjí baterky. „Nejen já, ale celá naše rodina – neslyšící manželka a dvě slyšící děti – jsme sportovně založení. Nejde ale ani tak o sport a výkony, spíš o radost z pohybu. Miluji lezení po skalách, hory, turistiku, vodu, bruslení, běžky, lyže…“
Je nějaký sport, na který si kvůli sluchovém handicapu netroufá? „Tak jsem nikdy nepřemýšlel a ani mě nic nenapadá. Vždy to byla jen úvaha ve dvou rovinách: Láká mě to? Bude mi to technicky umožněno? Pokud si odpovím, že ano, tak to prostě udělám.“
Ne všechno je ale neslyšícím přístupné. Dva roky zpátky si Saša chtěl vyzkoušet paragliding. Obrátil se tedy na leteckou školu, že by měl zájem o kurz.
Paragliding ne, tandemový seskok ano
„To, že neslyším, se ale ukázalo v jejich případě jako nepřekonatelný problém. Při prvních samostatných letech paraglidisty – nováčka, s ním totiž instruktor komunikuje ze země přes vysílačku, kterou má paraglidista v helmě. Dává mu rady, instrukce, pomáhá mu řešit případné krizové momenty. Jak by to tedy probíhalo v mém případě? Namítal jsem, že dříve přece také nebyly vysílačky a kolik lidí bez možnosti komunikace s instruktorem kurzy zvládlo, ale bohužel jsme se nedomluvili. Ale rozumím jim. Určitě to zvyšuje riziko – i když je to na vlastní zodpovědnost – že by kvůli absenci sluchu mohly hrozit nepříjemné následky. Možná, kdybych hledal jinde, povedlo by se mi to. Na Slovensku prý působí neslyšící paraglidista… Ale není to tak levná záležitost, tak už to neřeším…“
Paragliding mu nevyšel, tak si Saša dopřál alespoň tandemový seskok, ze kterého byl nadšený. „Před seskokem jsme se s parašutisty na letišti bavili a přišla řeč i na to, co kdo dělá za sporty. Když jsem se zmínil, že lezeme po skalách, tak říkali, že jsme blázni, že je to nebezpečné… No, to říkali ti praví,“ směje se.
