Michaela Kosiecová je vystudovaná tanečnice brněnské JAMU a jako jedna z málo neslyšících se u nás dokázala prosadit jako úspěšná vzdušná akrobatka. Vedla mnoho workshopů v Česku i v zahraničí pro slyšící či neslyšící. Potvrzuje, že komunikační bariéru lze prolomit pohybem. „Při mých tanečních vystoupeních se musí hudba přizpůsobit mně a ne já hudbě. Vnímám například vibrace, ale když dělám vzdušnou akrobacii nebo když tančím rychle, nepomůže mi to. Při vystoupeních potřebuji tedy hudbu neutrální, která mě nesmí nijak omezovat. Hudba, která je slyšet, je pouze pro slyšící,“ říká v rozhovoru pro server Lidovky.cz.
Lidovky.cz: Jak vnímáte svět bez hudby?
Hudba je pro slyšící osoby určitě velmi důležitá a krásná. Když slyší hudbu, je jim příjemně, usmívají se a tančí, vládne příjemná atmosféra. Já to všechno vidím, a i na mě to působí příjemně a tančím s nimi. Takže vlastně hudba je asi jen něco, co je spojeno s příjemnou atmosférou. Pro mě je to jen abstraktní slovo. Narodila jsem se jako neslyšící a nevím, jaké to je“ vnímat svět bez hudby“. Tuto otázku by ti mohl zodpovědět někdo, kdo slyšel a později z nějakého důvodu o sluch přišel. Hudba je spojená se smyslem sluch a já jsem se narodila bez možnosti slyšet a poslouchat. Vnímám svět jinými smyslovými orgány, které jsou na rozdíl od slyšících určitě citlivější a nejdůležitějšími z nich je pro mě zrak. Při mých tanečních vystoupeních se musí hudba přizpůsobit mně a ne já hudbě. Vnímám například vibrace, ale když dělám vzdušnou akrobacii nebo když tančím rychle, nepomůže mi to. Při vystoupeních potřebuji tedy hudbu neutrální, která mě nesmí nijak omezovat. Hudba, která je slyšet, je pouze pro slyšící.
Lidovky.cz: Kdy jste začala tančit a jak jste se k tanci dostala?
Když jsem byla v předškolním věku, viděla jsem v televizi balet a moc se mi líbil. Od té doby jsem chtěla také tančit. Na základní škole jsem navštěvovala kroužek klasického baletu se slyšícími dětmi, ale po dvou letech mě už přestal bavit. Začal se mi líbit moderní balet, který byl pro mě více kreativní. Láska k tanci a pohybu mi vydržela až do dospělosti a já jsem chtěla pokračovat, proto jsem se rozhodla, že budu studovat JAMU v Brně, kde byl součástí studia i tanec ve všech jeho podobách.
Lidovky.cz: Vedla jste i taneční workshop. Jak jste slyšícím lidem zprostředkovala tanec?
Snažila jsem se ho zprostředkovat tak, že je nechám vnímat hudbu jako pohyby v přírodě, například pohyb vody - vír, vlny, pohyb listí a větví ve větru atd. Příroda také „ tančí“ a nepotřebuje k tomu hudbu. Během workshopu v rámci SDK a Oreo jsem měla k dispozici tlumočnici do znakového jazyka, takže komunikace se slyšícími je rychlejší a jednodušší.
Lidovky.cz: Úspěšně se věnujete se také akrobatickému tanci. Bylo těžké se jako neslyšící v tomto světě prosadit?
K akrobacii na šále jsem se dostala během studií na JAMU v Brně. Začátky nebyly růžové, protože slyšící může dostávat instrukce, které slyší od lektora. Kdežto můj lektor musel být zavěšen na mé úrovni „ve vzduchu“ a takto mi předávat instrukce, ale zvládli jsme to na výbornou. Pak jsem musela určitý čas dojíždět až do Prahy, kde jsem se dále zdokonalovala v akrobacii. Byla pro mne velká výzva. Jelikož jsem cílevědomí a dosti tvrdohlavý člověk, tak jsem jak sobě tak i ostatním chtěla dokázat, že být neslyšící není žádný handikep a máme v podstatě stejné možnosti jako ostatní. Věřím a cítím, že bych mohla dokázat více, ale také cítím, že je čas můj život nasměrovat jiným směrem a začít pomýšlet na založení vlastní rodiny. Život na nikoho nečeká.
Lidovky.cz: Jaké pro vás bylo dospívání jako neslyšící?
Dospívala jsem úplně stejně jako slyšící děti. Mám spoustu krásných i bláznivých zážitků. Legraci jsem například zažila, když mi jeden pohledný kluk šeptal na diskotéce „něco“ do ouška a já jsem mu gestikulací odvětila, že neslyším. Začal křičet, tak jsem mu napsala přes mobil, že opravdu jsem neslyšící, stále tomu nechtěl věřit, tak jsem mu ukázala průkaz ZTP - zdravotně těžce postižen, divil se, jak mohu tak krásně tančit a přitom neslyšet.
Lidovky.cz: Mnoho lidí se bojí komunikovat s neslyšícími. Proč to tak myslíte je?
Tato otázka je spíše pro slyšící. Ale podle mne to může být asi proto, že neví jak s neslyšícími komunikovat. My neslyšící to sice zkoušíme, ale slyšící někdy bývají netrpěliví, nechtějí si dát ten čas nám něco pomalu a jasně vysvětlit a bývají až protivní. Hlavně se to týká úředníků, zdravotního personálu, prodavačů. My za to nemůžeme, že jsme se narodili jako neslyšící, učíme se mluvit kvůli vám, slyšícím, abychom spolu mohli mohli komunikovat. My se nemůžeme naučit slyšet, ale vy, slyšící, se třeba můžete naučit alespoň dvouruční prstovou abecedu, abychom spolu mohli alespoň trošku komunikovat.
Lidovky.cz: Jaké znáte největší mýty ohledně neslyšících?
Hodně slyšících si myslí, že neslyšící jsou hloupí, ale to není pravda. Mají jen menší slovní zásobu, protože mnoha slovům nerozumí a slyšící nejsou schopni jim význam mnoha slov vysvětlit. Slyšící slyší během dne spoustu slov aniž by to chtěli, ale tím se obohacuje jejich slovní zásoba. My neslyšící si můžeme jedině přečíst nápisy, které kolem nás vidíme. O to více nám fungují zbývající 4 smysly. Také při sledování televize potřebujeme titulky, ty ale nejsou u všech pořadů. Díky zlepšující se technice se nám ale daří lépe, můžeme např. komunikovat díky aplikacím v mobilních telefonech. Také jsem např. cestovala sama do Číny, Japonska, Asie a jiných zemí, což by byl pro mnoho slyšících velký problém. Většina slyšících si také myslí, že všichni neslyšící na světě se mohou domluvit stejným jazykem a to také není pravda, každá země má svůj znakový jazyk a dokonce se znaky liší i podle různých oblastí v Česku. Existuje sice mezinárodní znakový systém, ale ne každý neslyšící ho ovládá.
Lidovky.cz: Jaké jsou pro vás jako neslyšící největší překážky v běžném životě?
Nedostávají se k nám informace, které mají slyšící - hlášení o zpoždění či změně v dopravě na letištích, nádražích o nějakých nečekaných situacích. A pochopitelně komunikace se slyšícími a to kdekoliv je pro neslyšící vždy obrovská překážka. Teď se nám otevírají nové cesty, můžeme si například objednat bezplatné tlumočnické služby pro jednání na úřadech, v nemocnici, bance atd. Bohužel je o tlumočníky velká nouze. Já mám štěstí, že se moje maminka, když zjistila, že neslyším, začala učit český znakový jazyk a začala tlumočit i pro jiné neslyšící a když mám nějaké důležité jednání, vždy mi může tlumočit.
