Byla to náhoda? Nebo osud? „Říkám tomu osud. Mělo to tak být,“ odpovídá třicetiletá Vendula Šantrůčková, proč se stala tlumočnicí.
Měla to i v genech. „Čirou náhodou jsem měla prarodiče, kteří se věnovali neslyšícím. Dědeček učil ve škole pro neslyšící v Radlicích, babička byla vychovatelkou na internátu v Holečkově ulici. Ale paradoxně s babičkou jsme se o tom nikdy nebavily, dědečka jsem bohužel už nezažila, takže ani on mi zkušenosti nepředal. Byl to tedy osud…“
Osudové bylo pro Vendulu také promítání filmu Bohem zapomenuté děti na Gymnáziu Na Zatlance v Praze 5 při hodině angličtiny. „Hrála tam známá neslyšící herečka Marlee Matlin a pamatuji si, jak nás to s kamarádkou úplně pohltilo. Kamarádka měla navíc shodou okolností neslyšící babičku, s ní sice nikdy neznakovala, ale vyhrabala doma slovník znakového jazyka. Vzala ho do školy a naučily jsme se pár znaků. Můj první znak byl banka.“ Vendula si spojí ukazováčky, které dává od sebe ve tvaru hranaté střížky.
Nemáte oheň?
Podle názorných obrázků se s kamarádkou naučily pár základních znaků, ale nebylo to úplně ono.
„A pak – zase úplnou náhodou – jsme šly s kamarádkou v Praze za zábavou. Kamarádka – už trochu ovíněná – viděla skupinku čtyř neslyšících kluků, měla odvahu a zeptala se jich, jestli mají zapalovač. Doteď si vybavuji ty jejich nechápavé výrazy, jak se dívali na kamarádku, jak jim ukazuje, že by si chtěla zapálit, ale nemá oheň… Ukazovala znak pro zapalovač, ale do toho mluvila. Nevěděli, co si o nás mají myslet, jestli jsme nedoslýchavé, nebo co se to vlastně děje. A tak se s námi začali bavit… Mezi kluky byl jeden nedoslýchavý, který nám to překládal.“
Znakovat neuměla tehdy ani jedna. Obě mluvily pomaleji a výrazně artikulovaly, kluci se snažili odezírat. „Chodili jsme pak s nimi pravidelně. A doteď nechápu, jak jsme mohli společně prokecat třeba pět hodin… A navíc v čajovně, kde byla tma a skoro jsme se ani neviděli…“ směje se Vendula.
Film Bohem zapomenuté děti přišel jako na zavolanou. Vendula byla zrovna ve čtvrťáku. A rozhodovala se, na jakou vysokou školu se přihlásí.
Přihláška na poslední chvíli
To, že život zasvětí znakovému jazyku, ale nebylo úplně jisté. Tou dobou už docházela na přípravný kurz na Policejní akademii. „Hodně mě zajímala kriminalistika, psychologie, trestní právo… Tatínek kamarádky ale našel na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor Čeština v komunikaci neslyšících. Nejdřív jsem kamarádce říkala, že na to už si přihlášku dávat nebudu, bylo necelý týden před uzávěrkou přihlášek… Ale na poslední chvíli jsem ji přece jen podala.“
Nakonec ji vzali na všechny školy, kam se hlásila. Na Policejní akademii skončila první. Přesto dala této škole vale. „Tou dobou po zkouškách už jsem byla světem neslyšících naprosto pohlcená, takže jsem si vybrala fildu.“
A jak vypadaly zkoušky na Filozofickou fakultu UK? Uměli už uchazeči znakovat? „Jak kdo. Většina – včetně mě – ne.“
Druhá
Hlavní důraz u testů byl kladen na znalosti z kultury neslyšících, na historii neslyšících, na literaturu, práci s anglickým textem a češtinu. Přestože se tou dobou Vendula věnovala přípravě na Policejní akademii, stihla si přečíst doporučený seznam knih na obor Čeština v komunikaci neslyšících. A dopadla neuvěřitelně. Brali cca třicet uchazečů, Vendula byla druhá.
Naučit se znakový jazyk, to nestačilo být pozorný dvakrát týdně na hodině znakového jazyka. „Věděla jsem, že pokud se chci jejich jazyk dobře naučit, musím se začlenit do neslyšící komunity. Chodila jsem proto s nimi na plesy, do hospod, na výlety… Pořád jsem byla s neslyšícími.“
Nadšená, ale totálně vyčerpaná
Začátky byly hodně náročné. „Tím, že znakový jazyk není můj mateřský jazyk – plus je znakový jazyk ještě vizuálním jazykem – jezdila jsem ze všech akcí hodně unavená. Na jednu stranu jsem byla strašně nadšená, na druhou stranu totálně vyčerpaná, jak se můj mozek snažil vše vstřebat.“
Vendula se dala k neslyšícím skautům. Jezdila s nimi na tábory jako vedoucí, a to jak na české tábory, tak i na ty mezinárodní. „Holandský znakový jazyk, irský znakový jazyk a další… Nechtěla jsem v tom mít totální guláš, proto jsem si dala malý velký cíl – chtěla jsem zvládnout aspoň ten český,“ směje se Vendula.
Nevyčerpávalo ji, když sama znakovala. Daleko více mozek potrápila, když sledovala neslyšící – mluvčí – kteří byli na nejvyšší úrovni. Odmalička uměli znakovat, tento jazyk byl pro ně přirozený, mateřský, znakovali rychle, na Vendulu při komunikaci často nebrali ohled.
Těžko na cvičišti…
„Když to teď porovnám s tím, když tlumočím v terénu… Je to oproti táborům procházka růžovou zahradou. Když tlumočím klientovi, neslyšící znakují obvykle trochu pomaleji, snaží se nám tlumočníkům vybírat znaky, které si myslí, že my tlumočníci známe. Ale na táboře? Tam se bavili mezi s sebou, různé situační vtípky, jeli přirozeným tempem, na který byli zvyklí… Někdy jsem se moc nechytala… A tak mi zbývalo jediné – nasávat všechny ty nové informace jako houba…“
Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Byla to tvrdá škola, ale Vendula je za ni vděčná. Díky tomu pronikla velmi rychle do komunity neslyšících. A brzy pochopila, že to není jen o „slovíčkách“ – znacích. „Člověk se díky tomu dostal do kultury neslyšících, porozuměla jsem i těm malým nuancím mimiky při znakování, znakosledu a hlavně jsem pronikla celkově do znakového jazyka.“
V jako Veronika. I Vanda
Jak by Vendula znakovala třeba moje jméno? Na prstech pravé ruky udělá z ukazováčku a prostředníčku V a tímto véčkem jednou obkrouží kolečko a gestikuluje bez hlasu „Ve – ro – ni – ka“.
A co Vanda? Vendula k mému úžasu zase udělá prsty V. A rozdíl je jen v tom, že bezhlasně řekne „Van-da.“
Její jméno má ale už univerzální znak. „Dělá se takhle – třepotání prsty pravé ruky od levého ramene k pravému boku. Nebo třeba František…“
Vendula sevře pravou pěst a poklepe si na pravou tvář. „A u některých jmen se musí používat prstová abeceda.“
A aby se to ještě trochu více zamotalo, Vendula vypráví o tom, že ve chvíli, kdy se člověk začne pohybovat v komunitě neslyšících, postupem času mu vytvoří místo jména originální jmenný znak.
„Je to podle toho, jaký je člověk povahově, většinou se jedná o zvláštní charakterový znak, nebo znak fyzický, vnější… Můj znak je takto – dva copánky, protože jsem je dříve hodně nosila,“ vysvětluje Vendula.
Rozhodně to nejsou jen jména, která se Vendula musela postupně učit. Podotýká, že učení znakového jazyka je nikdy nekončící proces. „Ostatně funguje to jako u učení jakéhokoli jiného jazyka. Například když jdu na odbornou konferenci – dejme tomu ekonomickou – musím si předtím nastudovat ekonomické pojmy. Ať už pomocí vytvořených CD, speciálních webových portálů, nebo se musím ptát neslyšících, kteří v dané oblasti pracují. Co je ale nejdůležitější – základem je pochopit samotný význam daného slova. Pokud to nepochopím, samotný znak mi je k ničemu.“
Ztraceno v překladu?
Kolik informací se v rámci tlumočení „ztratí v překladu“? „Ideálně co neslyšící říká, to já všechno přetlumočím. To je ideální cíl všech tlumočníků.“
Byla to právě Vendula, která tlumočila první díl Jsem jedno ucho – neslyšícího Vladimíra Mesnera. „Zrovna Vláďa byl pro mě velkým oříškem,“ přiznává.
„Starší lidé používají jiné znaky, u Vládi ještě vnímám, že používá hodně znaků i krajových – co se učili třeba ve škole na Moravě. Znakují rovnou. Třeba znakoval Svatý kopeček u Olomouce. Použil pro to jeden znak, který je znakem přímo té školy. Vím, že v tom regionu ta škola je a znak naštěstí znám, ale kdyby mi to znakoval mladší neslyšící, ukázal by například znak pro „svatý“, pak znak „kopeček“ a že je to u Olomouce, nebo by použil prstovou abecedu, a pak by teprve použil znak pro tu danou školu.“
Podle Venduly hlavně neslyšící senioři si i před tlumočníky nelámou hlavu se znaky. „Předpokládají, že daný znak každý zná. A tlumočník se v tom pak někdy plácá a neví… To samé je u dětí, které jsou spontánní. Řeknou třeba znak pro strejdu… A já nevím – je to věc, je to člověk? Pak je ideální, když je na místě rodič a já se mohu doptat.“
Nejlépe se proto Vendule tlumočí mladí lidé. „A ideálně ti vzdělaní, ti nádherně strukturují svůj projev.“
Jak tlumočník pozná, jestli mluví neslyšící o osobě či o věci? „Pomocí klasifikátoru. Mladý neslyšící třeba ukáže takhle a takhle…Například ruka ve tvaru ležatého C, kdy ruka udělá pohyb dolů, který znázorňuje postavu, nebo ruka ve tvaru vystrčeného ukazováčku, nebo palce, která se nějak pohybuje v prostoru a já vím, že mluví o člověku.“
„Paní měla šperky“
Zdá se mi, že když jsem se Vládi prostřednictvím Venduly ptala, Vendula na ruce ukázala pár znaků a Vláďa hned věděl. „Hodně věcí je v češtině o hodně delších než ve znakovém jazyce. Třeba taková věta: Auto jelo pomalu do příkrého kopce. Ve znakovce to udělám jen jedním pohybem – ruku, která nahrazuje v prostoru auto, pomalu sunu nahoru v trhaném pohybu a mimicky naznačuji obličejem, že je to velká námaha…“
Naopak například věta v češtině „Paní měla šperky“ má pouze tři slova. Ve znakovém jazyce však Vendula musí použít znaků spoustu. „Musím ukázat znak paní, náhrdelníku, náramku, prstýnku a ještě použít znak „různé“, který obsáhne všechny možnosti dalších šperků.“
Práce Venduly by se dala rozdělit na tři části. Pracuje v Centru pro neslyšící a nedoslýchavé pro Prahu a Středočeský kraj, o. p. s., jednak v „ambulanci“, tj. každé úterý od jedenácti do tří, kdy je některý ze čtyř tlumočníků vždy k dispozici v kanceláři pro klienty. Ostatní dny je v terénu. Lidé si ji prostřednictvím mailu objednávají k lékařům, na schůzky na úřad či kvůli obchodním záležitostem – například při problémech s mobilními operátory.
Pracuje také v Centru zprostředkování tlumočení neslyšícím (pod Svazem neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR, z. s. A třetí pracovní náplní je online tlumočení na Tiché lince. „Jedná se o telefonování pro neslyšící. Například se s námi spojují, když potřebují zavolat lékaři, něco vyřídit se slyšícími příbuznými, při jednáních v bankách…“
Jak mi může neslyšící volat???
Vypadá to následovně. Doma má Vendula počítač s webkamerou. Neslyšící Vendule napíše, ta mu řekne, kolikátý je v pořadí. „Spojíme se, dá mi číslo, kam chce, abych zavolala a vysvětlí mi, jakou situaci chce řešit. Já zavolám na dané číslo, představím se, že jsem tlumočnice znakového jazyka a budu tlumočit hovor s neslyšícím klientem. Nevolám tedy za něj, ale rovnou říkám jako on: „Dobrý den, jsem Petr Novák a potřebuji vyzvednout kartu ZTP.“
Takovéto volání s sebou přináší úsměvné situace. „Občas jsou lidé na druhém konci drátu dost zmatení. Ptají se mě – Kdo jste? Jak mi může volat neslyšící??? A neříkala jste náhodou, že volá pan Novák? Já tu slyším ženský hlas!!!“
Zapotí se někdy při tlumočení? „Horko je mi dost často,“ směje se. „Když to přeženu, občas se v tlumočení vyskytnou chyby a to pak třeba mluvíme ve stylu… „Rádi bychom si s vámi domluvili návštěvu ohledně toho květináče… A tlumočníkovi postupně dochází z dalšího hovoru, že to asi květináč nebude a musí se opravit, nejlépe nenápadně, ale ne vždy to vyjde… Respektive rádi bychom se domluvili ohledně toho plynu…“ Jak Vendula vysvětluje, mnoho znaků si je vzájemně hodně podobných, ale mají úplně jiný význam.
Nervy při tlumočení písniček
A co nervozita? Před tlumočením ji Vendula nezažívá. Ať již v terénu, nebo u online tlumočení se cítí komfortně. „Nervózní jsem ale vždy při tlumočení hudby. To jsou nervy! Nemůžu to proto dělat moc často. Přestože si vyžádám k tlumočení materiály minimálně čtrnáct dní dopředu, jsem po celou dobu příprav v nervech, jaké to bude, co tam všechno zapomenu…“
Nedávno na události České televize Nejlepší handicapovaný sportovec roku Vendula tlumočila písničku Pohádka od skupiny Support Lesbiens. „Tlumočily jsme s kolegyní celý přenos – projevy moderátorů a já i jednu písničku ze čtyř. Vybrala jsem si Pohádku, která mi byla nejblíž. Už při prvním poslechu jsem věděla, že význam písničky zvládnu předat neslyšícím.“
Když dva dělají totéž, není to totéž
Jak fungují přípravy na písničku? V jaké fázi Vendula začíná znakovat? Kolikrát si musí písničku poslechnout, aby byla schopná písničku interpretovat? Ten proces je náročný. A nikdy dva tlumočníci neinterpretují stejnou písničku stejně.
„Když jsem si Pohádku poslechla podruhé, potřetí, tak mi v hlavě začalo pomalu něco naskakovat. K refrénu jsem měla něco v hlavě… Zkusila jsem si sama pro sebe říct, co chtěli tou písničkou asi říct. Bylo to ale ještě o to náročnější, že v písni bylo hodně metafor, skrytých významů. Než proto člověk začne překládat, musí si určit strukturu, pro neslyšící z toho udělat příběh… Já jsem začala v pekle, pak jsem naznačovala, že půjdou nahoru… Ve znakovém jazyce je to jinak. Nepřekládala jsem text – Povím vám pohádku. Neznakuji Povím – vám – pohádku. Naopak jako první ukáži znak pekla, čertů, kteří se hemží v prostoru… Připodobnila bych to ke komiksu. Neslyšícím podávám hudbu prostřednictvím jednotlivých obrazů.“
Vendula zdůrazňuje, že se při interpretaci hudby navíc používá umělecký znakový jazyk. „Nepoužívají se tedy tolik znaky, ale hlavně klasifikátory, které zastupují předměty v prostoru. Například tvar ruky – auto jede, motorka jede, do kopce, z kopce… Podle tvaru ruky ukazuji, jestli člověk stojí nebo leží… Mimika musí být důraznější než v mluveném projevu. A to je na tom znakovém jazyce krásné. Není to překlad slovo od slova. Je to příběh v obrazech…“
