Představte si, že jste neslyšící. Přestěhovali jste se za partnerem do španělské Valencie. Čekáte druhé miminko. Jste za půlkou těhotenství. A nahmatáte si bulku v prsu… Přesně to se stalo šestatřicetileté Monice Zaoralové.
Sedím před obrazovkou, ze které se na mě usmívá nakrátko střižená černovláska. Znakuje. A vypráví mi o tom, jak vloni, když byla těhotná s druhým synem – a ještě kojila toho prvního – pocítila bolest v prsu.
„Zprvu jsem tomu nepřikládala důležitost. Kojila jsem, a tak jsem si myslela, že mám jen sražené mléko.“
Nahmatala si bouličku. „To budou hormony. Nebo zkažené mléko,“ opět mávla rukou.
Ale pak přece jen znejistěla. Objednala si ve Valencii tlumočníka znakového jazyka a k lékaři se pro jistotu objednala.
„A ten mi diagnostikoval rakovinu prsu,“ vypráví Monika. Když teď čtete, že mi to „vypráví“, myslím tím, že to znakuje. A já si její vzpomínky mohu zaznamenat díky tlumočnici a osobnosti Jsem jedno ucho Ivetě Melichar, jejíž hlas slyším.
Simultánně si zapisuji. Soustředím se, abych všechno doslova zaznamenala. Každé slovo, z hlasu Ivety se snažím zachytit a zaznamenat si i emoce, které na mě doléhají…
Soustředím se. V hlavě mám další otázku… A najednou si uvědomím, že je ticho. Po něm následuje tiché vzlykání.
Rychle přepínám obrazovku z Wordu, kde píši, na ZOOM. Koukám se na obrazovku, kde je Monika. Hledám smutek. Slzy. Ale ona se jen shovívavě usmívá…
Najednou mi to dojde. V slzách vidím tlumočnici…
Iveta Melichar si otírá oči. Vydýchává emoce… A omlouvá se, že se musí na chvíli uklidnit.
Po chvilce přichází vysvětlení.
„Monika je moje bývalá švagrová… Je pro mě jako sestra. Když jsem se vdávala, šla mi za svědka… Ví o mně všechno. I to, co snad ani já nevím,“ usměje se přes slzy Iveta.
V těhotenství na chemoterapii
To, že má rakovinu, se Monika dozvěděla minulý rok v srpnu. A v říjnu porodila. „Během těhotenství jsem měla první chemoterapii. Lékaři mi řekli, že nemám čekat až na porod, že mám jít co nejdříve, že to nemá vliv na plod. Po porodu mě tak čekaly další chemoterapie…“
To už však měla kojení zakázané. „Mrzelo mě to, obrečela jsem to. I druhý syn si zasloužil mléko. Musela jsem si proto v hlavně ujasnit, že moje zdraví je v tu chvíli nejdůležitější. Musela jsem si uvědomit, že se musím co nejdříve uzdravit, abych tu mohla být pro syny.“
Léčila se přes rok. Pravidelně chodila na chemoterapie. A mezitím v komunitě neslyšících žen sdílela svůj příběh.
„Zjistila jsem, že tento zdravotní problém má hodně žen. Rozhodla jsem se, že já nebudu ta, která by ho skrývala. Chci být první neslyšící, která to neslyšícím ženám řekne, která je bude inspirovat… U slyšících žen vidím, že ty to sdílejí… A já pak všude koukám, sleduji, vím o neslyšících, které s rakovinou také zápasí… A ptám se: ‚A neslyšící ženy jsou kde? Proč se schovávají?‘ Tato nemoc je zrádná a je potřeba se o ní bavit.“
Neslyšící rodiče i bratr
Že jednou bude bydlet ve Valencii, to by Moniku, od narození neslyšící, nikdy ani nenapadlo. Vyrůstala s neslyšícími rodiči a neslyšícím bratrem na Moravě. Školku a školu vychodila na Svatém kopečku u Olomouce.
„A pak se škola přestěhovala přímo do města,“ vypráví Monika. Na střední školu zamířila do Čech – do Hradce Králové na obor Předškolní a mimoškolní pedagogika. A k tomu vystudovala následně na Masarykově univerzitě v Brně bakalářský program Speciální pedagogika.
Nejsi s námi na internátu? Nepatříš k nám
Na základní škole Monika roky dojížděla do Olomouce dvacet kilometrů. „Do osmé třídy jsem chodila na Svatý kopeček, měla jsem to blízko, tak jsem po škole jezdila domů. Chtěla jsem po vyučování se spolužáky zůstávat, ale vyhazovali mě, že k nim nepatřím… Mrzelo mě, že nejsem s nimi na internátu, nejsem součástí party. Když se pak přestěhovala škola do Olomouce, na internát jsem se přestěhovala. Kvůli kamarádům,“ říká Monika.
V Olomouci zažila krásné chvíle. Ale jedno jí vadilo. Tehdy se ve zdejší škole nesmělo znakovat, neboť se dříve razila metoda orální komunikace.
Konečně jsem se mohla vyjádřit ve znakovce!
Když se pak na střední přestěhovala do Hradce Králové, připadala si jako Alenka v říši divů. „Bylo to neuvěřitelné! Najednou jsem se mohla vyjádřit ve znakovce. Byli tam nejen tlumočníci znakového jazyka, ale zároveň i učitelé, kteří znakovali…“
Monika chtěla pracovat s dětmi, proto se po střední škole rozhodla dál studovat. „Věděla jsem, že potřebuji vysokou školu, abych měla k práci papír… Naštěstí to nebylo moc náročné. Na Masarykově univerzitě jsem měla díky Středisku Teiresiás tlumočníka a přepis. Navíc pomohlo i vědomí, že tam nejsem sama neslyšící. Dá se říci, že tam byla taková mini třída sluchově handicapovaných. Vyměňovali jsme si zkušenosti, učitelé respektovali, že máme sluchové postižení.“
Během studia využívala najednou obě služby. Přepis i tlumočení.
„Měli jsme nedoslýchavou spolužačku, která neuměla znakový jazyk, ta potřebovala přepis. Pro naši skupinu neslyšících studentů to byla výhoda, díky tomu jsme měli k dispozici právě i přepis.“
Vychovatelkou v Jablíčku
Studium v Brně zvládla dálkově. To proto, aby mohla – hned po maturitě – k milovaným dětem. „Nastoupila jsem jako vychovatelka v projektu Jablíčko. Byla jsem jedna z prvních vychovatelek, které žily s neslyšícími dětmi v samostatném bytě, ne na internátu. Starala jsem se o děti ve věku od tří do dvanácti let.“
A byl to Hradec Králové, který byl pro Moniku osudový ještě i z jiného důvodu. Setkala se tam s Ivetou Melichar…
Láska na první pohled
V Jablíčku pracovala sedm let, než se seznámila ve Španělsku s Noem, kvůli kterému dala v práci výpověď a v roce 2013 se za ním přestěhovala.
„Byla to láska na první pohled?“ ptám se. A okamžitě tuším odpověď…
„Ano,“ usmívá se Monika. A popisuje, jak do Španělska odjela se skupinou neslyšících Čechů na volejbalový kemp. A jak HO uviděla, věděla, že je to ON.
Rakovinu řešila i přítelova sestra
Rakovina byla velkou zatěžkávací zkouškou pro oba. Ale paradoxně Noe už byl připravený, že i takové věci se mohou stát…
„Nevyšiloval, uklidňoval mě, věděl, co nás čeká. Jeho sestra totiž také prodělala rakovinu prsu. A ke zvládnutí celé situace určitě přispělo i to, že jsem měla pozitivní náhled.“
Celá situace byla náročná pro oba hlavně proto, že se odehrávala v době covidové. „Pro mě, jako pro neslyšící, to byl horor. Sice umím španělský znakový jazyk, ale stejně… Komunikace v rouškách, omezování péče kvůli covidu…“
Muže tlumočníka jsem odmítla
„Než jste onemocněla, měla jste ve Španělsku zkušenosti s objednáváním tlumočníků?“ zajímá mě.
„Právě že vůbec. To bylo poprvé, kdy jsem si ho objednala. A zrovna na takové téma,“ krčí rameny Monika.
Stejně jako v České republice, i ve Španělsku řeší nedostatek tlumočníků. Monice se tak stalo, že jí na tlumočení do nemocnice nabídli i muže.
„Když se to stalo, s díky jsem odmítla a poprosila o ženu. Problémy s prsy jsem nechtěla řešit s tlumočníkem, ale tlumočnicí.“
Už neplánuji
Starší syn má čtyři roky. Ten mladší rok a měsíc. Symbolické je, že se narodil v říjnu. V měsíci, kdy je každoročně osvěta na téma rakoviny prsu.
„Dříve jsem si život plánovala. Teď už nechci vědět, co bude. Uvidím, co mi život přinese. Vím jediné. Každý den si chci užít na maximum.“
